Bestie z Karlštejna aneb Kronika hříšného kněze

Akcent, Třebíč 2008, ISBN 978-80-7268-462-5

 Karlštejnská bestie zabíjela v návalech vzteku služebnictvo a málem překazila i napsání snad nejslavnější kroniky českých dějin. Nevěříte? Kroniku českou, která se stala po staletí nejčtenějším dílem v našich zemích, napsal v první polovině 16. století Václav Hájek z Libočan. Bouřlivák Hájek byl dle pramenů člověk nepříjemný, kariérista a mamonář vyvolávající konflikty a často se soudící s vrchností světskou i církevní. Na druhou stranu to byl věřícími velmi oblíbený kazatel. V roce 1527 se stal Hájek děkanem na Karlštejně a tam mu osud přinesl jednu z největších zkoušek. Kateřina z Komárova a na Pičíně byla manželkou karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan, jednoho z nejvýše postavených mužů království. Právě ona se mohla stát příčinou toho, že by Hájkovo jméno zapadlo v hlubinách času. Hájek ji totiž za její krutost, s jakou nakládala se služebnictvem, pohnal před soud. Ale sám nakonec skončil jako obviněný. Leč prozřetelnost měla jiné úmysly a Hájek vyvázl i z vězení, kde se kvůli Kateřině ocitl, se zdravou kůží. 

Přestože historie o vražednici z Karlštejna kolovala ve středních Čechách po léta, dochovalo se jen málo oficiálních dokumentů o tomto případu. Jako by na něj chtěli všichni zúčastění zapomenout.

 

Román je druhou částí volné trilogie inspirované českými středověkými kronikami a záhadnými okolnostmi jejich vzniku.

 

Úryvek

Večer přiběhla služebná Anka do Zuzanina pokoje s očima navrch hlavy. Sedly si spolu na postel a dlouho si něco špitaly. Vyrušila je až chůva Serafína a divila se, že ještě nejsou připraveny ke spánku. Anka pomohla Zuzaně do nočního úboru a odešla spát za ostatními služkami. Zuzana však nemínila spát. Opět začala vyzvídat, dokud chůva nezhasne svíčku. Ta si zatím rozpletla šedivé vlasy a začala si je česat.

„Teto, kde je děkan Hájek?“ chtěla vědět Zuzana.

Chůva Serafína pokrčila rameny.

„Kdy přijde?“ chtěla vědět Zuzana.

„V neděli snad už bude mít kázání,“ mínila chůva Serafína.

„On tu nebydlí?“

„Bydlí. Ale káže i v Praze, tak často zůstává tam. Když nemá čas Hájek, zastupuje ho kněz Michal.“

„Vypadá to, že je děkan Hájek hodně zaměstnaný,“ utrousila Zuzana posměšně.

„No, někdy ho chytne toulavá…“ připustila chůva.

„Jaký je?“

„Na kněze má bouřlivou krev.“

„Má v sobě taky bestii?“ zeptala se Zuzana.

„Ne. Jen se všem nezavděčí. Někdo ho má rád, někdo ho nemůže ani cítit.“

„Je tu už dlouho?“

„Přišel na Karlštejn dřív než my. My jsme tu přes dva roky a on skoro pět.“

„Jak vychází s paní Kateřinou?“

„Nijak,“ pokrčila chůva rameny. „Nemají se moc rádi, a proto se raději nevyhledávají. Paní Kateřina k němu chodí ke zpovědi a na mši svatou a tím to končí.“

„Proč se nemají rádi?“

„To já, dítě, nevím.“

„Děkan Hájek ví o její bestii,“ usoudila Zuzana.

Chůva Serafína neodpověděla. Pochybovala, že by Hájek o něčem věděl. Měl svých povinností a hlavně zájmů tolik, že sotva vnímal život poddaných na Karlštejně. Jak mohl, utíkal do Prahy, nebo se zavřel na děkanství a studoval knihy a spisy na Karlštejně uložené. A Kateřina si dává dobrý pozor, kdy je Hájek na hradě přítomen. To vypozorovali již všichni. Tehdy jsou všichni klidnější. Kateřina si s Hájkem nechce zadat. A z poddaných by sotva kdo našel odvahu svěřit se mu s tím, co je trápí, jak je paní Kateřina trápí, když děkan vytáhne paty z hradu. Každý je rád, že zatím nepocítil její hněv.

Zuzana se na chůvu podívala podezřívavě: „Nebo to neví?“

Chůva Serafína pokrčila rameny. To dítě je celá bába Zuzana. Ta vždycky z ovzduší natáhla, když jí někdo neříkal pravdu.

„Tak by se to měl dovědět,“ usoudila Zuzana.

„Zuzano,“ lekla se chůva Serafína. „Nechej to být.“

„Služka Jana už na Karlštejně není,“ upozornila chůvu. „A nebo je? Na hřbitůvku je nový hrob. A jestli tady děkan Hájek nebyl, kdo dal umrlému poslední svátost?“

„Rozmysli si dobře, co učiníš,“ odpověděla chůva Serafína. „Někdy je lepší mlčet. Cesta do pekel je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.“

zpět