Kronika zapomenutého templáře

Akcent, Třebíč 2007, ISBN 978-80-7268-438-0

Kmotrem knihy byl můj manžel Dušan Horák, jemuž jsem knihu s láskou  věnovala. 

Historický román sleduje osudy templářského komtura Ekka a jeho družiny v jejich čejkovickém konventu v průběhu roku 1312, kdy je již jasné, že templářský řád bude zrušen. Otázkou však zůstává, komu připadnou rozsáhlé řádové majetky v Čechách a na Moravě.

 Do českých zemí přišli templáři patrně v roce 1232 za vlády Václava I. Usadili se v Praze a vybudovali zde dvě komendy – pražskou a uhříněveskou. Další komendy vznikly na Moravě – Jamolice, hrad Templštejn, Vsetín s hradem Freundsberk a Čejkovice. Ve Slezsku patřila templářům Malá Olešnice. Komendy spravovaly dvory, kostely a vsi ve svém teritoriu.
Roku 1292 se na Moravě objevuje jméno rytíře Ekka jako komtura čejkovické komendy. Postupně se stává komturem i obou pražských komend a konečně je jmenován jako zemský komtur pro Čechy, Moravu a Rakousko. Právě komtur Ekko přenesl hlavní sídlo z Prahy do moravských Čejkovic. Tento krok měl zřejmě čistě praktický ráz, protože templáři vlastnili nejvíce zboží právě na Moravě a také v okolí nedaleké Vídně. Konec templářů v českých zemích nebyl nikterak dramatický. Templáři stíháni nebyli. Roku 1312 předali veškerý svůj majetek johanitům. Pravdou však zůstává, že například právě bohaté Čejkovice skončily v rukou Jindřicha z Lipé. Zdá se, že se johanité stali prostředníkem mezi královskou pokladnou a vlivnými šlechtici.

 

Román je první částí volné trilogie inspirované českými středověkými kronikami a záhadnými okolnostmi jejich vzniku.

 

Úryvek

Prolog

Konec dubna Léta Páně 1312 má do idyličnosti daleko. Nervozita panuje v celé Evropě. Zrušení templářského řádu stabilitě nepřidalo a všechny vzrušuje otázka, jak že papež poručí naložit se zbylým templářským majetkem. A přestože papež Kliment V. stále váhá, mocní rozehrávají hru, stejnou po staletí, jak urvat co nejvíce pro sebe. Nejinak tomu je i v Českém království. Mladičký král Jan Lucemburský sedí sotva rok a půl na českém trůně a zdá se, že je zatím tvárným materiálem v rukou svých rádců, své ženy, královny Elišky,  i svých odpůrců.

Jindřich z Lipé, jeden z nejmocnějších mužů království, se zlobí. Byl odstaven na vedlejší kolej, a jak to vypadá, dlouho neuslyší cinkat zlato plynoucí z urbury.

Berthold z Hennebergu, králův rádce, nechce problémy; dobře je si vědom svých minulých pochybení, jež je králi neradno připomínat.

Templářský komtur Bohumil trucuje a svěřuje pergamenům svůj hněv i svou naději. Zemský templářský komtur pro Čechy, Moravu a Rakousy Ekko vyčkává, ostatně jako již pět let, kdy 13. října 1307 byl odstartován ve Francii proces s jeho francouzskými bratry; ostatně jako již dvacet jedna let, kdy hlídá řeřavé tajemství přivezené z Akkonu.

Čtyři odhodlaní schopní muži je už dostatečně velká síla, aby uspořádali své životy k obrazu svému a konec konců aby i pošimrali dějiny. A co jiného by si prozřetelnost přála, když svedla jejich cesty pěkně v závětří stranou oficialit. Vždyť i ty nejkřupavější housky vykynou nejlépe ve tmě a v teploučku zápecí. A co tihle milí páni v tichoučku čejkovické templářské komendy uhnětou, vyválejí a upečou, zamotá hlavu dalším pokolením na stovky let dopředu.

Když se boří zaběhaný řád světa, dějí se věci, které se běžně nestávají a na které by dřív nikdo ani nepomyslel. Když se boří zaběhaný řád světa, mění se i lidské osudy. Lidská vůle pak může spojit na cestě dalším životem lidi, kteří by jindy byli za tato spojení odsouzeni a potrestání. Ovšem když se kácí les, lítají třísky.

 

***

 

Rejčka přijala Jindřicha v jednom ze svých soukromých pokojů. Seděla na pohodlné lenošce a zálibně se dívala na mladíka, který seděl u jejích nohou a hrál na loutnu.

Když Jindřich vešel, pokynula pěvci, aby se vzdálil. Na ten pokyn odešla i dívka, která jí dělala společnost. Zůstala jen Rejččina stará chůva.

„Vítej, pane z Lipé,“ řekla a ukázala, aby se posadil na křeslo stojící proti lenošce.

„Děkuji, paní,“ uklonil se Jindřich dvorně a nabízené místo přijal, ale tvářil se studeně.

Rejčka se na něho dívala s mírným pobaveným úsměvem.

„Dal sis načas, přestože jsem tě žádala, abys přijel co nejdřív,“ řekla mírně vyčítavě.

Na slovo žádala položila důraz, což Jindřicha rozčílilo. Byl zvyklý, že všichni prosili, jen král směl žádat. Snad nu tím zlomyslně naznačovala, co se stalo.

„Vyřizoval jsem jiné záležitosti,“ řekl suše.

Přestože se na Rejčku zlobil, nebyl schopen jí odolat. Dnes byla obzvlášť krásná. Svěží, lákavá, svůdná. Jednoduché zelené šaty podtrhovaly nazelenalou hloubku jejích očí a lahodily její bílé pleti. Rejčka věděla, jak podtrhnout svou krásu. Dlouhé plavé vlasy jí splývaly v složitých pletencích po zádech. Bílé zavití leželo i se zlatou kroužkou vedle ní na lenošce.

„Vím,“ přikývla. „Dlel jsi u své ženy.“

„Plnil jsem své povinnosti,“ řekl jedovatě. „Jsem přece ženatý.“

„Mám paní Scholastiku ráda,“ podotkla Rejčka. „Je velmi chytrá. Jistě musíš být s takovou chytrou a mírnou ženou spokojený.“

„Nepřijel jsem, abychom probírali mé manželství,“ řekl Jindřich trochu neuctivě.

Nechápal, proč Rejčka takové řeči vede. Nikdy dřív nejevila o jeho rodinu zájem.

„Škoda,“ řekla Rejčka.

Jindřich při její odpovědi zvedl překvapeně oči a zbystřil. Rejčka však již jako by ztratila zájem i o něho. Dívala se do okna a nastavila mu svůj překrásný profil. Rozhostilo se ticho. Jindřich mlčel a cítil se trapně. Ale Rejčka také mlčela a věnovala svou pozornost oknu a něčemu za ním, co však patrně viděla jen její mysl.

„Paní,“ hlesl Jindřich po chvíli.

Rejčka jako by čekala právě na to, až on první prolomí ticho, otočila hlavu znovu k němu.

„Ano, pane Jindřichu,“ řekla něžným hlasem, který mu pronikl až do morku kostí.

„Paní, já…“ nevěděl Jindřich najednou kam s očima, jak ho zasáhl lákavý proud energie, kterou vyslalo její tělo.

Miluju tě, chtělo se mu zakřičet a strhnout ji do své náruče. Místo toho se však opanoval a nasadil opět chladnou tvář.

„Rád bych projednal tvou obchodní nabídku,“ řekl upjatě.

„Ach, ano, jistě,“ řekla Rejčka, jako by si až teď uvědomila, že pro něho poslala ona.

„Ale bohužel, přijel jsi pozdě,“ pokrčila rameny. „Obchoduju již jinde.“ Znělo to trochu dvojsmyslně. „Nemohla jsem vědět, jestli máš stále zájem.“

„S králem?“ neodpustil si Jindřich.

„Hm,“ broukla Rejčka. „Zastavil se tady u mě. Bez Bertholda z Hennebergu. Docela jsme si bez něho rozumněli. Ale vidím, máš přesné zprávy.“

„Takže moje nabídku na spojenectví odmítáš?“ zeptal se Jindřich přímo. Už měl dost Rejččiny hry.

„Ne, neodmítám,“ řekla Rejčka. „Vždycky jsi mi dobře radil, ale…“ Odmlčela se.

Jindřich vyčkával.

Rejčka najednou odhodila svou povýšenost a podívala se na Jindřicha. V jejích očích uzřel něco, co ho naprosto zmátlo. Poddajnost, něžnost a pokoru.

„Pane Jindřichu, znal jsi velmi dobře oba mé manžele,“ řekla tiše. „Když mě provdali za Václava, byla jsem příliš mladá, ale měla jsem ho ráda. Rudolfa jsem milovala, teprve s ním jsem poznala lásku a jeho smrt mě zasáhla. Jsem čtyři roky vdovou a zvykla jsem si na samotu.“

Jindřich byl zmatený; nechápal, co mu chce Rejčka sdělit.

„Ale necítím se osamělá. Mám dceru a muže, kterého miluju, i když není se mnou.“

Jindřichova srdce se dotkla žárlivost a stáhl rty do mrzuté šterbiny.

„A toho muže nehodlám ztratit. Chci, aby se stal součástí mého života, ale není to jednoduché. Jako dvojnásobná vdova po českých králích… v očích veřejnosti musím zachovávat určitá pravidla. Toho muže si nikdy nemůžu vzít, už jen pro klid v zemi.“

„Já ti nerozumím, paní,“ řekl Jindřich, když se Rejčka odmlčela.

„Pane Jindřichu, chci si vybudovat v království takovou pozici, abych nebyla terčem posměchu či zloby, až se ten muž začne objevovat po mém boku. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu muži.“

„Paní, pokud máš obavy o svou bezpečnost, víš, že se na mě můžeš spolehnout,“ řekl Jindřich. „Chránil jsem tě od prvního našeho setkání, když jsi byla ještě dítě. A pokud mi to dovolíš, zůstane to tak i nadále. Bez ohledu na to, jestli dohodneme, nebo ne.“

„Vím, pane Jindřichu,“ přikývla Rejčka. „Ale já jsem v bezpečí. O sebe se nebojím. Bojím se o toho muže.“

„Paní Rejčko, je mi ctí, že mi důvěřuješ a že ses mi svěřila se svými obavami,“ řekl Jindřich s těžkým srdcem. „Pokud mi řekneš jméno onoho muže, budu i jemu stát po boku.“

„Je zatím příliš brzy, pane Jindřichu,“ odpověděla Rejčka. „Ale slibuji ti, že až přijde správný čas, dozvíš se jeho jméno jako první. Ale doufala jsem, že pochopíš, o kom mluvím.“

Jindřich se zatvářil zmateně.

„Netuším, u koho dlí tvé srdce, paní,“ odpověděl. „Ovšem…“

„Ano, pane Jindřichu?“ pobídla ho Rejčka.

„Jistě to je šťastný muž,“ dodal Jindřich.

„Nevím, jestli je šťastný,“ řekla Rejčka s očima upřenýma na jeho tvář. „Spíš mi připadá ustaraný. Trápí mě to, ale zatím mu nemůžu pomoci.“

„Rád bych ti pomohl,“ odpověděl Jindřich.

„Pomůžeš mi, když na sebe budeš dávat pozor, pane Jindřichu,“ řekla Rejčka zjihle.

Vstala a Jindřich povstal také. Podala mu ruku a stiskla ji pevně. Dívala se mu přímo do očí.

„Jindřichu, velmi mi na tobě záleží. Prosím, jednej uvážlivě. Nechci tě ztratit.“

Než mohl Jindřich odpovědět, pustila Rejčka jeho ruku a odstoupila od něho. Opět vypadala jako nedobytná věž.

„Marie,“ zavolala a její společnice vešla do pokoje.

Jindřichovi nezbylo než se uklonit a odejít. Audience byla u konce. Stále však cítil Rejččin dotyk a její dech na své tváři. Když se díval do jejích očí, měl na okamžik dojem, že ten muž, o němž tvrdila, že ho miluje, jen on sám. Když pak kráčel do stájí za svými muži, kteří tam na něho čekali, už se jen smál své pošetilosti. Avšak v koutku duše mu zůstávala stále jiskřička naděje, že Rejčka mluvila o něm.

zpět