Poslední princezna

Akcent, Třebíč 2010, ISBN 978-80-7268-734-3

Kmotry knihy byli pan Vladimír Hruška, trenér reprezentace žen České republiky  ve fotbale, a moje neteř Natálie Svobodová, které jsem knihu věnovala.

Román je kombinací pohádky a  dobrodružného příběhu. Je určen pro starší děti, ale rádi si ho jistě přečtou i dospělí, které osloví svým etický podtexem.

V Království pohádek již několik staletí panuje smutek. Všechny královské dcery musejí odcházet do Světa lidí, aby obnovily ztracené spojení mezi oběma Světy a zachránily je. Nikdo však netuší, co se tam s nimi děje.

Mladému králi Goarovi se právě narodila dcera Agája a podle prastaré věštby má být poslední princeznou. Všichni tedy předpokládají, že Království pohádek a následně i Svět lidí zaniknou. Má malá princezna tolik síly a důvtipu, aby zvrátila předpovězený osud a oba Světy zachránila? Naštěstí na všechnu tu práci není sama. Ve Světě lidí má několik pomocníků a také Láska, Moudrost, Víra a Naděje nad nimi drží své ochranné ruce. 

Úryvek

Naděje, poslední ze sester, bydlela na pátém z pahorků nad přístavem. Přijala Agáju a krále Milovana ve své zahradě. Vypadala jako sotva odrostlá dívka. Podobala se rusalkám tančícím na paloucích v lesích pod Agájiným rodným zámkem. Byla neposedná, každá žilka v těle jí hrála. Dlouhé rusé vlasy jí poletovaly kolem hlavy, jak jí neustále pohazovala. Ani při hovoru nepostála a alespoň se houpala z paty na špičku a prsty žmoulala cíp zelených rozevlátých šatiček, které byly tak jemňoučké, jako by byly utkány z pavučiny.

„Vítejte, Agájo a králi Milovane,“ řekla okouzlujícím hlasem.

Agája okamžitě zatoužila, aby ta líbezná bytost mluvila neustále.

„Vítejte v mém království,“ pokračovala Naděje a naznačila, aby ji následovali.

Procházeli cestičkami ve změti vzrostlých stromů, křovin, lián a trav za neustávajícího trylkování nesčetných hrdel ptáků poletujících nad nimi. A jaká nádherná vůně vycházela z tohoto malého pralesa! Naděje šla před nimi a málem se jim ztrácela před očima, jak dokonale její šaty ladily s její zahradou.

„Tak to je můj svět,“ řekla Naděje, když se posadili na břehu jezírka.

Spustila bosé nohy do vody a chodidly čeřila hladinu.

„Vyprávěj,“ poprosila ji Agája, aby stále slyšela její hlas.

„Nemám co vyprávět,“ usmála se Naděje. „Neznám slůvka citů jako Láska, ani neovládám slova chytrá jako Moudrost, ani slova vznešená jako Víra. Jsem Naděje, jsem jen pocit, který každý zná, když je v nesnázích nebo na vrcholu slasti. Provázím lidi neustále v jejich dnech zlých i dobrých, kdy čekají, že přijde něco lepšího a ještě lepšího.

Ne, Agájo, malá princezno, tobě nemusím nic vyprávět. Vždyť zvláště ty mě velmi dobře znáš. Tvé jméno s mým spojuje celé Království pohádek. Jsem Naděje, poslední útočiště všech zamilovaných, moudrých, šťastných, nešťastných, lidí s vírou i bez víry.“

„Připadáš mi jako motýl,“ řekla Agája. „Chtěla bych se tě dotknout, ale nevím, jestli jsi vůbec skutečná. Jestli se najednou někam neztratíš.“

Naděje vyskočila a zasmála se stříbrným zvoněním.

„Ale právě to je moje podstata.“

Zatočila se, až se její šaty rozvlnily jako vír na vodě, a rozplynula se jim před očima.

„Pojď,  Agájo, slyšení je u konce,“ vzal ji král Milovan za ruku. „Naděje má práci. Někdo ji potřebuje právě teď.“

„Líbila se mi,“ řekla Agája. „Vypadá tak mámivě, tak lákavě.“

„Máš pravdu,“ přikývl král Milovan. „Lásky se lidé bojí, Moudrost uctívají, před Vírou se sklánějí, ale Naději zbožňují. Je tak neuchopitelná a zároveň lákající podivným příslibem štěstí.“

„Uvidím ji ještě někdy?“ zeptala se Agája.

„To nevím,“ řekl král Milovan. „Naděje má ze všech sester nejvíce práce. Lidé ji vzývají i v těch nejbláhovějších věcech. Nemá čas chudinka ani na chvíli spočinout.“

zpět