Pro jméno a čest

MOBA, Brno 2006, ISBN 80-243-2479-2

 Historický román Pro jméno a čest  se odehrává během poslední čtvrtiny 13. století na jihovýchodě Markrabství moravského. Na pozadí historických událostí za vlády Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava II. sledujeme osudy několika zemanských rodů v čase, kdy se dobudovává stálá moravsko-uherská hranice v oblasti Lucka a Bílých Karpat.

Příběhy nešťastných i šťastných osudů šlechty a poddaných, osob smyšlených i historických, jsou zasazeny do historických reálií jihovýchodní Moravy, včetně společenské hierarchie, tradic, právního a soudního uspořádání té doby.

Setkáváme s rodinou Honových z Všetrap. Zachariáš Hon domluví sňatek svého jediného syna s Bohdanou Prockovou z Dřímova. Mladý Zach však po náhlé smrti svého otce odmítá dostát jeho slovu, protože miluje poddanou dívku Markétu. Zachova matka Barbora, aby uchránila dobré jméno Honů, se uchýlí ke lsti a Markétu odveze pryč ze Všetrap. Zachovi slíbí, že mu ji vrátí, až se s Bohdanou Prockovou ožení. Zach na její podmínky přistoupí, a tak přispěje k tragédii, na jejíž objasnění si bude muset počkat celých dvacet let.

 

Úryvek

 

 

Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál před mnoha staletími v  jihovýchodním pohraničí Markrabství moravského. Staré kroniky jsou plné podobných osudů. Mnohdy jen díky nim nám zůstala zachována jména vesnic, které dnes již neexistují. Zanikly v časech nejrůznějších válek a nepokojů.

Podobný osud postihl i vesnice, v nichž se náš příběh odehrál. Avšak v dobách, kdy se vše událo, byly vesnice Všetrapy, Díly, Kapansko, Dřímov, Krojc a Žatín ve svém největším rozkvětu.

Nastává poslední čtvrtina 13. století. Zemi vládne Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, muž schopný, podle mnohých až všehoschopný. Doba přejete půtkám a nepokojům, tedy službě u zbraně. Muži bojují, ženy a pole rodí. Vše pro blaho krále, vše pro blaho jeho země.

Staré  pergameny jsou  stručné. Co se však skrývá mezi řádky? Nezbývá než domýšlet.

 

 

Zachariáš Hon vyjel na kopec a zastavil koně. Přehlédl krajinu před sebou. V očích se mu zračila podivná směsice štěstí, hrdosti a smutku. Pod ním se rozkládalo údolí ohraničené dalšími dvěma kopci. V polovině kopce před ním, na jižní straně, ležela čtvercovitá tvrz, kamenné sídlo obehnané pevnými hradbami. Nad tvrzí, na vrcholu kopce, se tyčil jako výstražný prst boží kamenný kostelík, který nyní ozařovalo polední slunce.

Úpatí kopce pod tvrzí jako vějíř obklopovala úhledná vesnice o šedesáti usedlostech.  Za vesnicí se táhla pole, jimiž protékal potok míjející vesnici. Z polí právě odcházelo několik lidí, aby se ukryli před  pálícím červencovým sluncem a poobědvali. Někteří z nich již zpozorovali jezdce na vrcholu kopce a dívali se na něho, zaclánějíce si oči rukou. Jezdec byl však příliš daleko na to, aby ho mohli poznat.

Zachariáš pobídl koně a sjížděl do údolí. Byl to vysoký, přitažlivý muž, něco málo přes čtyřicet. Působil sebejistě a na držení jeho těla bylo znát, že je zvyklý rozkazovat. Hnědými koženými nohavicemi a červeným kabátcem ze sametu dával najevo své postavení úspěšného muže. Na hnědém plášti, nyní smotaném u sedla, se blyštěla stříbrná spona, jemná cizokrajná práce.

Tmavé vlasy a jasné modré oči dodávaly jeho tváři s pevnými rysy mladistvý vzhled, ale kolem očí se mu již rýsovaly vrásky a na rtech mu  hrál smířený úsměv člověka, který si je vědom, že za všechno se musí platit.

Zachariáš vedl koně pokojně po prašné cestě. Vychutnával každý okamžik, který mu zbýval, než vjede do tvrze. Jak překročí padací most překrývající ochranný příkop, jeho život skončí. Skončí ten život, který si sám  svobodně zvolil. Ještě před dvěma měsíci by nevěřil, že se on docela pokorně a rád vrátí do náruče své rodné tvrze.

Kochal se krajinou a vdechoval známou vůni údolí plnými doušky. Lidé se již schovali ve svých domech a Zachariáš v údolí osaměl. Cítil však pohledy, kterými ho poddaní sledovali z oken. Již ho poznali. Pán se vrací opět po čase domů. Nezajímal je. Vždyť přece vždycky po týdnu či měsíci odjíždí, aby si vydobyl čest a slávu a v neposlední řadě také peníze ve službě u olomouckého vilika.

Konečně vjel Zachariáš na dřevěný padací most. Koňská kopyta zabubnovala tlumenými údery. Když se však dotkla kamenů, jimiž byla vydlážděna brána, zaskřípaly podkovy ostrým, nepříjemným zvukem a Zachariáš si opět uvědomil, že právě zemřel.

Slezl z koně a plácl ho po zadku, aby šel sám do dvora. Kůň mírně odfrkl a rozeběhl se ke stáji, kde cítil další koně. Zachariáš si zatím prohlížel dvůr, jako by ho viděl poprvé. Rozlehlý dvůr končil dvoupatrovým kamenným domem s přilehlou nízkou kulatou věží. Chlévy, stodoly a kamenná sýpka, to vše mu připadalo docela jiné, než si je pamatoval z loňska. Přitom věděl, že se zde nic nezměnilo. I špalek na štípání dříví, ba i sekyra do něho zaseknutá, byly na svém místě, jako by se vracel po pár hodinách. Jen palivového dříví, kterým byla obložena část hradeb, přibylo.

„Pane Zachariáši!“ vydechl překvapeně čeledín oblečený v prostých lněných nohavicích a plátěné kytlici, který právě vyšel z chléva.

„Postarej se o koně, Jakube,“ řekl Zachariáš a kývl hlavou ke koni, který se zastavil u prázdného vědra.

Jakub beze slova poslechl a odvedl koně do stáje.

Zachariáš   přešel dvůr a vstoupil do domu. Vyšel nahoru po schodech do patra a otevřel dveře do světnice. Byla prázdná. Sedl si ke stolu a nalil si z přichystaného džbánu vodu do poháru.

Po chvíli se otevřely dveře a do světnice vstoupila štíhlá asi čtyřicetiletá žena.

„Vítej doma, Zachariáši,“ řekla, aniž by dala najevo překvapení.

Zachariáš mlčel a prohlížel si svou ženu Barboru. Její  pěkná tvář měla upjatý výraz a čišelo z ní nepřátelství. Ještě dnes byla přitažlivá a byla si toho vědomá.

„Jak dlouho se zdržíš?“ řekla Barbora a upravila si rukou už tak bezchybné bílé zavití.

„Navždy,“ řekl Zachariáš.

Barbora se nervózně rozhlédla po pokoji: „Jak navždy?“

„To mě ani nepřivítáš, po tolika měsících?“ zeptal se posměšně Zachariáš. Vstal a rozpřáhl ruce.

Barbora se opět bezděčně dotkla zavití a přistoupila ke svému muži. Stoupla si na špičky a políbila ho na líc. Pak okamžitě ustoupila.

„Potřebuješ peníze?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Ne,“ řekl Zachariáš a na stůl hodil váček, který si odvázal od pasu.

Váček těžce dopadl na desku stolu. Byl plný mincí.

„Přivezl jsem peníze,“ řekl Zachariáš. „Ostatně jako obvykle.“

Barbora si peněz ani nevšimla.

„Tak co chceš?“ zeptal se ho roztrpčeně. „Proč jsi nevzkázal dopředu?“ A pak dodala jedovatě: „Jako obvykle.“

„Mohu snad přijet domů a podívat se na svého syna a své hospodářství!“ řekl neutrálně Zachariáš, aby zbytečně nevyvolával hádku.

„Najednou tě zajímají!“ utrousila stále jedovatě Barbora.

„Přines mi jídlo a pivo,“ přikázal jí Zachariáš a posadil se ke stolu.

Barbora nasupeně odešla, ale za chvíli se vrátila s tácem jídla a pivem. Zachariáš ukrojil kus masa a přikusoval pšeničnou placku. Barbora stála před stolem a pozorovala ho.

„Tak mně už řekni, proč jsi přijel?“ požádala ho netrpělivě. „Obvykle jezdíš až na zimu.“

„Přijel jsem domů umřít,“ řekl Zachariáš klidně.

„Jak dlouho bude tvé umírání trvat?“ zeptala se ironicky Barbora.

„Jsem nemocný,“ nevšímal si jejího tónu Zachariáš. „Zbývá mi už málo.“

„Vypadáš dobře,“ řekla Barbora, považujíc jeho slova za hloupý žert.

„Neboj se, dočkáš se,“ hlesl Zachariáš tiše.

„Co ti je?“ zeptala se nyní již nahlodaná Barbora.

„Ubývají mi síly,“ řekl Zachariáš. „Měla jsi pravdu, když jsi mi tehdy před lety říkala, že se ještě rád vrátím domů zdechnout.“

„Nemyslela jsem to doslova,“ řekla Barbora.

„A vidíš, tvá slova se vyplnila!“

„Jsi jen unavený,“ ustupovala Barbora. „To přejde.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Zachariáš. „Cítím to.“

zpět