Vlk na vodítku



MOBA, Brno 2006, ISBN 80-243-2209-9

Kniha získala 2. místo v 2. ročníku literární soutěže pro autory původní české detektivky O poklad byzantského kupce

Pohledný třicátník Alan Malchow má hodně důvodů tajit své zaměstnání. Je totiž zaměstnancem firmy Foxin, jež organizuje pro bohaté soutěžní hru "Liška na internetu", a v jeho pracovní náplni je v roli "psa" za enormního fyzického i psychického nasazení aktivně ovlivňovat výsledky této hry, při čemž se dá hodně vydělat, ale také přijít o život. Když Alan pátrá po své zmizelé švagrové Yvonně, zjistí, že v rámci údajně férové hry s jasnými pravidly existuje i ilegální, drsná a špinavá protihra, a dostává se do jejího rozjetého soukolí.

 

 Úryvek

 Den první, čtvrtek

 Alan Malchow vyšel z haly brněnského letiště. Rozhlédl se. Bylo pošmourno. Počátek července se nevydařil a teď vpodvečer vál i studený vítr. Něco takového jako počasí mu však nemohlo zkazit náladu. Ostatně slunce si užil dost, o čemž svědčilo i jeho bronzové opálení.

Přešel na blízké parkoviště, kde na něho čekal taxík. Hodil černou koženou cestovní tašku do již  otevřeného kufru auta.

Jen mimoděk zachytil vstřícný pohled mladé ženy, která přiletěla s ním a právě nasedala do Mercedesu patrně ke svému manželovi. Alan však neměl zájem flirtovat. Byl utahaný. V letadle nikdy neusnul. Přestože měl za sebou stovky letů, vždycky byl nervózní.

Té ženy si všiml už v letadle. Výstavní kus v přepychovém oblečení. Stačil jen krátký pohled, aby ztratil zájem. Usoudil, že to, co dostala do vínku na exteriéru, bylo ošizeno jinde. Z její tváře čišela afektovaná prázdnota.

Žena zklamaně odvrátila oči. Alan byl přesně ten typ z dívčích snů. Metr pětaosmdesát, široká ramena, úzké boky, hnědé vlasy a oči modř hollywoodských hvězd. Kristova léta ještě nesetřela chlapeckou dychtivost z jeho tváře, ale očím už dodala určitou zkušenost. V nových chemicky vyšoupaných riflích a kvalitním bílém tričku vypadal jako model z reklamy na Denim.

Byl mladý, ale jeho zkušenosti by vydaly za několik životů třeba bankovního úředníka. Znal studenou noblesu kasin i horkou bídu Somálska, bloudil  džunglí i nekonečnou tajgou, třaskavá atmosféra válečných zón či chlad polárního kruhu už mu nabídly svá tajemství. Přesto teď cítil úlevu, že stojí na pevné půdě svého rodného města.

Vystudoval geologii a legenda, že hledá ropu pro jednu americkou společnost, fungovala. Jen málo lidí tušilo, jaké je jeho pravé zaměstnání. A těm věřil. Ostatně je potřeboval, a oni měli také zájem na tom, aby mlčeli.

Zabouchl kufr, posadil se vedle taxíkáře a unaveně po něm hodil ahoj.

„Zdar, no ty teda vypadáš,“ konstatoval Standa, Alanův bývalý spolužák.

„Moc jsem toho nenaspal,“ řekl Alan. „Chtěl jsem být doma co nejdřív.“

„Kdes byl?“ zeptal se Standa.

„Austrálie,“ odpověděl Alan.

„Dáš mi tip na příští kolo?“ zeptal se Standa.

„Možná briard,“ usoudil Alan po chvilce přemýšlení. „Je ve formě. Ale jako obvykle bez záruky.“

„Jasně,“ kývl Standa. „Dám jen základ.“

Nastartoval a věnoval se řízení. Alan okamžitě usnul.

„Alane, jsme doma,“ probudil ho Standa lehkým úderem do kolena.

„Dík,“ probral se Alan a strčil mu do ruky tisícovku.

„Taky,“ řekl Standa, aniž by se obtěžoval s vracením peněz. Byl zvyklý, že mu Alan nechává pěkná dýška. Ostatně byl mu k dispozici v kteroukoliv denní či noční hodinu, kdykoliv zavolal.

„Měj se,“ řekl Alan a vystoupil z taxíku.

 Z kufru auta vytáhl cestovní tašku. Nebyla objemná. Většinou cestoval jen nalehko, nemohl ztrácet čas balením.

Dům, u něhož taxík zastavil, byla rozlehlá vila z třicátých let. Alan otevřel branku a po chodníku ze zámecké dlažby vstoupil do udržované předzahrádky. Přešel ke krytému vchodu. Schránka přetékala novinami, poštou a letáky. Udivilo ho, proč ji Yvonna nevybírá.

Odemkl vstupní dveře, postavil tašku do haly, z věšáku vzal klíč od schránky a znovu vyšel před dům. Vybral poštu a automaticky ji roztřídil, přičemž reklamní letáky a staré noviny vhodil do velkého proutěného koše za dveřmi.

Nejstarší noviny byly ze soboty. Zatrnulo mu. Yvonna se vůbec nezmínila, že by se někam chystala. Rozřezal obálky dopisů a ihned je opět házel do koše. Nic důležitého.

Zamířil do kuchyně a otevřel lednici. Byla poloprázdná. Zakroutil hlavou. Yvonna přece věděla, že se dnes, nejpozději zítra vrátí. Proč nenakoupila jako obvykle? Ani na lednici, kam si přilepovali vzkazy, nic neviselo. Nelíbilo se mu to čím dál tím víc. Na Yvonnu byl vždycky spoleh.