• slidebg3

27/07/2021

Červená tužka - fejetony

 

9. 8. 2021

Známka

Ve čtvrtek jednoho školního roku jsme v poslední vyučovací hodině rozdali pololetní vysvědčení. Poučit děti, jak se mají bezpečně a slušně chovat v tom jediném dni pololetních prázdnin, a vypustit smečku ze školy.

Známky jsou jako výplata. Na některých dětech bylo znát zklamání, jiné se tvářily šťastně, jiným to bylo alespoň podle pocker face snad jedno. Jedna dívenka, osmačka, celkem dobrá žačka, hodná, bezproblémová, zezelenala hned, jak své vysvědčení uviděla. Z hlavních předmětů dvojky od vrchu dolů. Vyznamenání to nebylo. A dle mého názoru vzhledem k tomu, že velmi polevila, to bylo vysvědčení ještě krásné. Hodně známek měla mezi dvojkou a trojkou, ale vzhledem k jejím dřívějším studijním výsledkům se nad ní vyučující ustrnuli.

V pátek probíhaly pololetní prázdniny a my jsme si léčili nervy a virózy doma. A na internetu pod jakýmsi článkem o pololetních prázdninách probíhala diskuse, že učitelé jsou zase doma a válejí si šunky. Nejvíce rozhořčení diskutující psali v pracovní době, takže předpokládám, že nebyli v práci, aby se mohli věnovat svým potomkům. Pokud ano, tak se jim moc nevěnovali. A pokud byli v zaměstnání?

V pondělí ráno kolegyně otevřela školní elektronický systém a čekala ji zpráva od rozezleného rodiče. Byl to rodič oné zezelenalé dívenky. Rodič kolegyni seřval, že pokazila jeho dceři vysvědčení, protože jí dala dvojku z tělocviku. Kdyby jí dala jedničku, měla by dcera vyznamenání. Zajímavé je, že si rodič nedošlápl třeba na kolegyni z dějepisu. Tělesná výchova je předmět jako každý jiný. Navíc ona dívenka si moc často ani nezacvičila. Buď jí bylo špatně, nebo byla po nemoci, nebo si zapomněla cvičební úbor. Kdyby šla kolegyně do důsledku, v podstatě by ji za ty hodiny prosezené v tělocvičně na lavičce ani klasifikovat neměla. Ono ne darmo se říká – za dobrotu na žebrotu.

 

1. 8. 2021

Ztraceno v překladu

Jana se vrátila z práce domů a zastihla svou pětasedmdesátiletou tchyni v kuchyni, jak vaří večeři. Jedenáctiletý syn Michal ležel na sedačce a hrál si s tabletem. Jako obvykle nevnímal, co se kolem něho děje. Sice se na matku usmál, byl rád, že je doma, pocit bezpečí se u něho znásobil, ale víc si jí nevšímal. Něco virtuálního ho drželo drápkem jako kočka klubíčko.

„Ahoj babi,“ pozdravila Jana tchyni a odložila na kuchyňskou linku nákup. Tchyně začala nákup uklízet.

„Kde je Petr?“ zeptala se na svého manžela.

„Dělá datlovi budku,“ dostalo se jí odpovědi.

„Co?“ divila se Jana. Po dvacetiletém manželství znala Petra jako své boty, věděla, že u něho je možné cokoliv, ale milovník přírody se z něho přes noc zcela jistě nestal.

„Petr a ornitolog?“ zavrtěla Jana pochybovačně hlavou.

Tchyně pokrčila rameny a začala zahušťovat guláš strouhankou. Jana se tedy vypravila pozdravit svého manžela do garáže, kde měl své království. Tam ho ale nenašla. Vrátila se zpátky do kuchyně.

„V garáži není.“

„Tak nevím, kam šel,“ odpověděla tchýně.

Vtom vešel Petr do kuchyně jen v tričku a domácích šortkách.

„Kde jsi byl?“ divila se Jana.

„Nahoře,“ odpověděl Petr nechápavě. „Na počítači. Kontroloval jsem mejly.“

„Dyť jsi říkal, že jdeš dělat datlovi budku…“ nedala se tchyně.

„Já? To je blbost, mami!“ vypadlo z Petra.

„Mluv s maminkou slušně!“ napomenula ho Jana, protože byl přítomný, i když zřejmě duchem neúčastný, jejich syn.

„Proč bych dělal datlovi budku?“ ohradil se znovu Petr.

„Přece nejsem hluchá!“ řekla tchyně trochu naštvaně. „Říkal jsi, že se jdeš podívat, co dělá datlova budka!“

„Babi,“ ozval se najednou malý Michal, aniž zvednul oči od tabletu. „Táta říkal, že se jde podívat, co dělá datová schránka.“

 

29. 7. 2021

Lež má krátké nohy

Určitě znáte oblíbené adaptace pořekadel, přísloví, rčení…

Lež, máš krátké nohy. Lež má krásné nohy. Lež má čapaté nohy, pravda jimi proklouzne.

Lež má krátké nohy, ale dlouhé prsty. Raději sladké lži než hořké pravdy. Milosrdná lež.

 

V osmém ročníku jsem zadala po probrání úvahy školní slohovou práci. Děti si mohly vybrat ze čtyř možností. Z nabídky využily pouze dvě. Většina dětí psala O přátelství, pár jedinců napsalo úvahu na téma Lež má krátké nohy.

Část dětí využila téma O přátelství k tomu, aby si postěžovaly, že je jejich nejlepší kámoš či kámoška zradili, a z jejich prací přímo prýštily kalné prameny křivdy. Některé děti se naopak zapřísahaly, že jejich přátelství je tak pevné, až jsem měla pocit, že čtu předlistopadové články o nerozborném přátelství se Sovětským svazem. Některé práce byly bez jediné gramatické chyby, korektní, přesně takové, jak se sterilní slohové práce někdy píšou, neurazí, nenadchnou. V podstatě všechny tyto chladné kalkuly i srdceryvné vylévačky byly nudné, neměly žádný nápad.

Naopak „lež“ byla zpracována daleko zajímavěji. Dověděla jsem se pravdu o některých eskapádách, které jsme ve třídě „vyšetřovali“, ale k výsledku jsme se tehdy kvůli třídě plné partyzánů nedobrali. Někteří jedinci to kolektivní tajemství nedokázali udržet, a tak je jinotajně zapletli do úvahy, aby i ta natvrdlá učitelka pochopila, kde je pravda.

Nejvíce mě pobavila slohovka od třináctiletého chlapce, za niž by se nemusel stydět ani Machiavelli.

 

Lež má krátké nohy – moje úvaha nad pravdou a lží

 

Každý člověk aspoň jednou zalhal. Nemusíme lhát jen úmyslně, ale i neúmyslně. Lež totiž může pomoct i jiným, nejen tomu, kdo ji říká. Přestože nemusí jen ubližovat, pravda vyjde většinou najevo. Právě proto vzniklo přísloví „Lež má krátké nohy“. Někdo lže málo, někdo zase moc.

Některé lži můžou být i pravdou. S lží, která může být i pravdou, se můžeme setkat i v každodenním životě. Například můžeme lží označit i náboženství, ale zároveň to může být i pravda. To stejné můžeme říct i o počasí ve zprávách. Když třeba řeknou, že bude slunečno, tak to nemusí být vždy pravda, ale taky může. Bohužel my jako prostí lidé musíme čekat na výsledek, jestli je to teda ta pravda, nebo zase jakože omyl, takže lež.

Takže pro nás je všechno na začátku lží i pravdou. Někdo si například může říct, že kdyby lidé říkali jen pravdu, bylo by na světě dobře. Ale to není úplně pravda. Je to jako Jing a Jang, což znamená, že je důležitá pravda i lež. Protože někdy je lepší říct lež, nežli pravdu, která by mohla být horší než ta lež. Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych, aby lidé mohli i lhát, protože to někdy může pomoct.

Lež má krátké nohy, ale ne vždy, jen když má špatné úmysly, a dokonce to celé nemusí být jen lež.

 

Další třída dostala jako rozcvičku napsat během deseti minut v hodině krátkou úvahu na téma Nejlepší lež v mém životě aneb Co bych se raději ani nedověděl. Naprostá většina dětí napsala, že nejlepší životní lež pro ně byla, když jim rodiče tvrdili, že dárky pod stromeček nosí Ježíšek. Když zjistili, že pravda je trochu jiná, byli hrozně zklamaní a přáli si, aby ta lež byla pravdou.

Tak ono na té lži asi něco bude, a nemusí to být ani lež milosrdná.

Jeden chlapec napsal jediné souvětí: Uvažuju, uvažuju, ale nic mě nenapadá, takže jsem nenápadný.

 

Já osobně raději nelžu. Nato jsem moc líná. Lháři si musejí pamatovat, co komu nalhali, a to je pro mě moc nepohodlné. Myslím si, že ono úplně stačí neříct celou pravdu, a nejlepší je, když nechceme lhát, nemluvit o dotyčné věci vůbec.

 

28. 7. 2021

Životopis

Nejdůležitější události mého života od narození do dneška. Psali deváťáci. Číslice znamená, kolik tehdy měli let. Vybrala jsem nejzajímavější události od čtyřiceti žáků.

4.  Dostal jsem kolo a přestal jsem nosit cucek.

3. Začal jsem mluvit, pro rodiče to byl velký zážitek.

5. Začal jsem se těšit na školu, ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

11. Stal jsem se nejchytřejším ze třídy. Většina chytrých šla z 5. třídy na gympl.

6. Žil jsem normální klidný život.

11. Byl jsem rád, že v roce 2012 nebyl konec světa.

14. Začal jsem dlabat na školu.

13. Začala jsem nechápat matinku (a nechápu ji doteď).

5. Spadl jsem do studny a letěl jsem záchranářským vrtulníkem.

 

Jedna dívka, jejíž životopis vypadá jako hlášení pro zdravotní pojišťovnu:

2. Vypadávaly mi zuby.

4. Rozsekla jsem si ret a jela na šití.

5. Vytrhli mi nosní madle.

7. Vytrhli mi podruhé nosní mandle.

9. Zlomila jsem si nos.

10. Píchali mi pravé ucho.

11. Píchali mi levé ucho.

13. Zlomila jsem si podruhé nos.

14. Byla jsem na operaci pravého kolena.

 

27. 7. 2021

Hic sunt leones

Zde jsou lvi se dříve používalo na starých mapách k označení neprobádaného území, o němž se nevědělo, jaké zákony zde vládnou.

Hic sund leones bychom mohli dnes použít i k charakteristice našeho právního systému. Vyznat se v něm se jeví problematické i pánům právníkům a mnohdy se v rámci takového zapeklitého právního výkladu oběť může stát pachatelem a pachatel obětí. Není to dobrá situace, když na prvním místě nestojí „dobré mravy“ a na čestné slovo a podání ruky se dnes příliš nevěří.

Ovšem i právní systém nás může dobře pobavit. Když jsme probírali úvahu, vytvořila jsem pro děti pracovní list s názvem Zákony pro kočku. Dostali celkem 20 z dnešního pohledu absurdních zákonů, které se v právním systému některých zemí dochovaly ze středověku a novověku. Pak měli žáci vybrat, který jim připadal nejabsurdnější, nejrozumnější, nejsměšnější a nejpřijatelnější a který je nejvíc pobavil. V hodině se strhla mela. Žáci chodili dělat čárky k číslům, která představovala jednotlivé zákony. V podstatě byl ve třídě řev jako na perském trhu, kdy děti lítaly po třídě s pracovním listem v ruce a hádaly se, který zákon by měl ve své kategorii vyhrát. Přesvědčovali jeden druhého o své pravdě. Asi po deseti minutách všechno utichlo, když děti dohlasovaly a posadily se do lavic. Udělali jsme shrnutí:

Nejabsurdnější: Oslové nesmějí spát ve vaně.  Arizona.

Nejrozumnější: Je trestné močit ve výtahu. Singapur.

Nejsměšnější: Seskakování z budov se trestá smrtí. New York.

Nejpřijatelnější: Zákaz lechtání žen. Virginia. Zákaz zabít yettiho. Kanada.

Nejvíc k pobavení: Je protizákonné zachránit topící se osobu, neboť se jedná o nepřípustný zásah do jejího osudu. Čína.

 

Ovšem i české obecní nebo městské vyhlášky umějí být velmi zajímavé. Například v nedalekém městečku měli městskou vyhlášku opravdu ojedinělou.

 

Náš známý šel se svou již letitou tchyní do lesa na houby. Bylo babí léto, sluníčko příjemně prosvítalo skrz jehličí a starý proutěný košík měli plný hub. Zkrátka zemský ráj to na pohled. Když najednou tchýně ztuhla: „Petře, já sem viděla lva!“

Petr se rozhlédl. Nikde nic, jen ptáci a veverky.

„Babko, vy ste neco pila?“

„Ne, enom ráno sem si lokla slivovicu na spálení červa.“

„Říkám vám, nepijte, pak blbnete.“

„Ale šak nejsu blbá, vidím lepší než ty. Ani brýle nemám!“

„To néni o brýlách!“ povzdechne zeť Petr.

Tchýně trhne ramenem a myslí si svoje. Skloní hlavu k zemi a pokračuje v hledání oběda.

Petr uslyší šustnutí a zvedne oči. Mezi stromy vidí lva.

„Babkó!“ zařve. „Utěkajte! Sú tu fakt lvi.“

Oba tedy vypálili jako střely, tchýně letěla jako o život, ani jí o třicet let mladší zeť nestačil; zřejmě trhla nepřekonaný rekord Jarmily Kratochvílové. Naskočili do auta zaparkovaného na okraji lesa. Tam ale zjistili, že košík nechali na lvím území.

„O ty hřiby ani nejde,“ řekla tchýně opatrně. „Ale ten koš! Ten mám eště po mamičce!“

„Já tam nejdu!“ vzpouzel se zeť.

„Mosíš, chlapče!“

Vtom za autem postřehli pohyb. Kolem auta přešel muž, který na vodítku vedl lva.

 

Vysvětlení je jednoduché. Tamní veterinář a jeho manželka odchovávali šelmy, které z nějakých příčin přišly o matku, či je matka nepřijala. Místní je znali, ovšem pro přespolní to byl mnohdy šok setkat se ve slováckém lese z oči v oči se lvicí. Nikdo se pak nedivil vyhlášce: „Zákaz venčení lvů.“

 

Otázka

„A kde je teda to nebe, když tam létajú kosmonauti, velebný pane? A nikoho tam neviděli?“

Po tomto rouhavém dotazu jsem skončila na chodbě za dveřmi třídy. Pan farář Kunc mě vyloučili z hodiny náboženství. Bylo to moje první setkání s tím, že se některé otázky některým lidem prostě nedávají. Doma to rodiče pobavilo. Tatínek se na mě zkoumavě podíval. Teď po padesáti letech si myslím, že se tou otázkou coby knihomol a člověk technicky založený zabýval také, samozřejmě na daleko jiné mentální úrovni než sedmileté dítě.

Nevím už, jak tu záležitost, že jsem poté do náboženství nechodila, vzala moje babička Rosina, tatínkova maminka. To ona mě tam přihlásila. Chodila do kostela, jezdila na poutě, vozila nám svaté obrázky a vodu ze zázračných studánek; zkrátka byla z té generace, která ještě z hloubi duše věřila v tisíciletou zjevenou pravdu křesťanství. Dnes pana faráře chápu, že ho to rozčílilo. Některé filozofické pravdy jsou svaté a neověřují se, jen se o nich v koutku duše přemýšlí a někdy i pochybuje.

Ještě před pár lety jsem si myslela, že můžu každou slušnou otázku a svůj názor vyslovit.

Bohužel dnes některé otázky ani názory nevyslovím, protože bych skončila na chodbě za dveřmi pomyslné třídy. Je smutné, že se dnes některé otázky veřejně raději nekladou. Pravda je kýmsi opět daná a jen se o ní ve skrytu duše pochybuje.

Ovšem v žádném případě se nezastávám rýpalů a kverulantů. Ti se většinou zabývají jen tou svojí usmolenou pravdičkou a otázky obecné pravdy a slušnosti jsou jim naprosto šumafuk. Vždyť to všichni známe -  každý z nás se tím rýpalem, kterého štvou jeho úspěšnější spoluobčané, občas stane.  Je to lidské. Mnozí z nás v sobě mají takovou tu sado-maso strunu. Někteří štvavci se rádi vydávají za štvance, nebo naopak za spasitele.

Umění klást otázky patří do oboru rétoriky a je i otázkou osobní vnímavosti a slušnosti. Jen výborný rétorik dokáže položit otázku, nenaštvat jí dotazovaného, a hlavně dostat pravdivou a obsažnou odpověď. Coby učitelka musím do svého přednesu i odpovědí vložit co nejvíce informací v co nejkratší době a nejsrozumitelnější podobě. Děti jsou dobří posluchači, ale nechtějí poslouchat bezobsažné řeči. Když slyším některé naše významné spoluobčany, jak dokáží mluvit o své práci minuty a minuty, a přitom nic neřeknou, někdy mě čerti berou. Kdybych tohle předváděla já sama, zřejmě bych se před dětmi musela hanbou propadnout.

Ono ovšem umění klást otázky a odpovídat na ně se musí učit dítě už odmalička v rodině a přispět musí i škola.

Deváťáci dostali v rámci probírání slohového učiva o diskusi písemný úkol: Zvol dvě historické nebo žijící osobnosti a každé polož tři otázky. Když jsem pak jejich práce pročítala, někdy se mi protáčely panenky.

V drtivé většině si žáci zvolili za objekt svého zájmu Karla IV., Hitlera, Stalina, Karla Čapka a Boženu Němcovou. Pak se objevila jména, která jsem neznala. Internet mi napověděl, že jsou to mladí youtubeři s nejvíce lajky a že své vrstevníky zaujali nějakým „bulšitem“.

Většina otázek byla nezajímavá, hlavně se ptali na životní data. U některých otázek jsem však nepochopila, jestli byly myšleny vážně, nebo to byly provokace, protože je položili žáci, kteří měli problémy s chováním (vesměs to byli manipulátoři se sklony k šikaně).

-Jaké je to spát s třináctiletou holkou? (Tuto otázku dostal Karel IV. a současně i kterýsi mladý youtuber)

- Budeš mít sex s někým jiným za ty dva roky, než jí bude patnáct, nebo si to budeš dělat sám? (pro yotubera)

- Byl bys schopný mít sex s padesátiletou bábou? (pro yotubera)

- Jaké je to nechat se upálit? (pro Hitlera)

- Zabil bys vlastnoručně člověka? (pro Hitlera a Stalina)

 

A nejzajímavější otázka? „Slyšíš mě?“ Tu dostal Bůh.

 

Podpis

 Patřím k těm starým nechutným učitelkám, které dětem ještě dávají domácí úkoly z českého jazyka. Máme zavedena tato pravidla:

1.Žák má domácí úkol podepsaný od rodiče, tudíž je jasné, že domácí úkol napsal doma. Známkuji „měkčeji“. Případně, když mám hodně jiného opravování, zkontrolujeme si úkol společně a dítě automaticky obdrží jedničku za domácí přípravu.

2. Žák nemá podepsanou úlohu, známka je „tvrdší“.

3. Žák úkol nepřinese, dostane čárku.

 

Pokud některé dítě píše domácí úkoly soustavně a má je podepsané, a i když z nich dostane špatnou známku, na vysvědčení k pravidelné přípravě vždy přihlédnu. Výsledná známka na vysvědčení není totiž aritmetickým průměrem všech známek utržených za pololetí. Většinově více úkoly píšou děvčata a někteří kluci, kteří jsou ctižádostiví nebo mají nad sebou bič v podobě důsledné matky.

Někdy se dítě ocitne v roli padělatele a podepíše si úkol samo. Někdy je to zjevné, jindy se pod úkolem ocitne autograf, jehož autor by se mohl vydat na zločinnou dráhu padělatele. Obvykle se s kolegyněmi zasmějeme, a pokud se autor přizná, odbyde se to pokáráním. Ovšem někdy vypadá boj o pravost podpisu jako pořádné rodeo. Tahle příhoda se opravdu stala v jedné slovácké obci.

Pátá třída základní školy. Paní učitelka rozdává sešity s domácími úkoly do českého jazyka. Děti doplňovaly měkké a tvrdé i.

„Kdo jste měli domácí úkol podepsaný, dostali jste jedničku,“ sděluje žáčkům.

Helena otevře sešit a zmateně se dívá do svého sešitu a pak do sešitu sousedky Milušky. V Miluščině sešitě se pod podpisem maminky vyjímá krasopisná jednička velká jako bič, i když měla v úloze jednu hrubou chybu. Helena má pod podpisem otce pouze véčko, což znamená, že paní učitelka její domácí úkol opravila (měla jedinou drobnou chybičku – nad i chyběla tečka), ale neoznámkovala.

Helena se přihlásí: „Paní učitelko, já mám jen véčko…“

„A máš domácí úkol podepsaný?“ zeptá se paní učitelka.

„Mám,“ přikývne Helena.

„Tak mi ho přines,“ pokyne paní učitelka.

Helena vezme sešit a položí ho před paní učitelku. Paní učitelka mrkne na podpis. „No, ale nepodepsala sis tu úlohu sama?“ řekne pochybovačně. Podpis se jí nějak nezdá. Je takový jakýsi nejistý, jakoby roztřepaný.

„Ne,“ vrtí Helena hlavou. „Tatínek byl rozčilený, když to podepisoval.“

„Proč?“ chce vědět paní učitelka.

„Díval se včera na fotbal a Sparta prohrávala.“

„No, tak to ti ji teda musím uznat, když prohrála se Slávií,“ řekne paní učitelka s úsměvem a pod sparťanský podpis vmaluje jedničku.

Helena šťastně přikývne. „Tatínek říkal, že příště ty Číňany utluče Sparta čepicemi.“

Paní učitelka neodpoví, protože probírat sportovně-politicko-ekonomickou situaci sešívaných nemíní.

 

Za týden rozdává paní učitelka sešity s dalšími opravenými domácími úkoly. Tentokrát si Helenu zavolá ke katedře.

Helena přijde a paní učitelka klepne prstem na otevřený sešit v místě, kde je podpis otce sparťana. „Tak na co se díval tatínek tentokrát?“ zeptá se.

Helena pokrčí rameny. „Na nic. Zrovna přišel z práce.“

„No, já nevím, nepodepsala sis to sama?“ podívá se paní učitelka dívence do očí.

„Ne, opravdu ne,“ dušuje se dívenka, ale oči sklopí.

„No, Helenko, uděláme to tak. Minule jsem ti ten podpis uznala, ale dnes ne. Nejsem přesvědčená o tom, že tu úlohu tatínek podepsal. Dnes ti jedničku nedám, i když to máš všechno správně.“

Helena vzdychne a vezme si od paní učitelky sešit. Zklamaně si sedne do lavice.

Odpoledne má paní učitelka telefon.

„Dobrý den, paní učitelko, tady Forman. Chci se zeptat, proč Helena nedostala jedničku, i když měla úlohu celou dobře a podepsanou! Měla na ni právo!“

„Ten podpis byl takový divný. Vyhodnotila jsem, že si úkol podepsala sama.“

„Tak to jste vyhodnotila špatně! Ten úkol jsem opravdu podepsal já. Psala mi špatně tužka.“

„Podívejte se, pane Formane, už se stalo. Příště úkoly prosím podepisujete tak, aby nebyly pochybnosti o autorovi. Už ten předposlední podpis se mi nějak nezdál.“

„Ale já vám říkám, že jsem ten úkol podepsal já, tak má Helena na tu jedničku nárok.“

„Pane Formane, nejsme malé děti…“

„Takže vy jí tu jedničku nedáte?“

„Ne,“ řekne paní učitelka mírně.

„Dobře, na shledanou,“ uslyší paní učitelka a vzápětí rázné ukončení hovoru.

 

Druhý den ráno zvoní v kabinetě paní učitelky telefon.

„Paní učitelko, mohla byste přijít do ředitelny?“ uslyší komisní hlas ředitelky školy. „Je tady pan Forman.“ Paní učitelce se přesto zdá, že v ředitelčině hlase probublává pobavený podtón.

Sparťan otec Forman sedí v ředitelně jako král Menaláos před Trójou vědomý si své morální převahy rodiče oproti učitelkám zaměstnankyním. Na stole před ředitelkou leží sešit domácích úkolů otevřený na straně s inkriminovaným podpisem.

„Paní učitelko, pan Forman prohlašuje, že ten podpis je jeho, a požaduje, aby Helena dostala jedničku.“

„Paní ředitelko, podívejte se ten podpis, připadá vám stejný jako ty předcházející?“ listovala paní učitelka sešitem a ukazovala ředitelce všechny podpisy otce Formana.

„No, to musím dát paní učitelce za pravdu, že je trochu jiný…“ řekla paní ředitelka s aprobací čeština a výtvarná výchova. „Já bych za pravost taky ruku do ohně nedala.“

Pan Forman vyskočil ze židle jako uštknutý zmijí. „Tak já si to zařídím jinak!“ řekl mezi zuby a vyletěl z ředitelny jako namydlený blesk.

Pedagožky se na sebe podívaly a usmály se. Pak pokrčily rameny a paní učitelka odešla do svého kabinetu.

 

Obden ráno zvoní v kabinetě paní učitelky telefon.

„Paní učitelko, mohla byste přijít do ředitelny?“ uslyší komisní hlas ředitelky školy. „Je tady pan Forman.“ Paní učitelce se zdá, že dnes v ředitelčině hlase probublává ještě pobavenější podtón.

Sparťan otec Forman sedí v ředitelně jako král Menaláos před trojským koněm přepokládaje své vítězství. Na stole před ředitelkou leží sešit domácích úkolů otevřený na straně s inkriminovaným podpisem a vedle něho leží list papíru vypadající jako úřední lejstro.

Paní ředitelka podá paní učitelce ono lejstro s pohledem zneuctěné Andromaché.

Prohlašuji, že podpis v sešitě Heleny Formanové pod domácím úkolem ze dne 12. října 2014 je pravý. Grafoložka Irena Menšíková.

Paní učitelka nehne ani brvou a pod úkol vtiskne velkou krasopisnou jedničku. Pan Forman se spokojeně usměje. „Tak vidíte, paní učitelko, že to šlo.“ Sbalí sešit a lejstro a vypadne ven z ředitelny.

„Proč jsi ustoupila?“ nechápala ředitelka. „Takových potvrzení ti napíšu tucty.“

„Jenže on měl ještě jedno potvrzení,“ řekla paní učitelka. „A kdybych mu neuznala toto, vytáhl by to druhé a udělal by z nás ještě větší slepice.“

„Jaké potvrzení?“ zeptala se paní ředitelka.

„Nechal si ten podpis ověřit ještě u notáře,“ řekla paní učitelka.  „S kulatým razítkem. Ona ta Menšíková přišla k notáři s Formanem a předložila všechna svá osvědčení.“

„Jak to víš?“ zasmála se paní ředitelka.

„Notář je můj bratranec. Hned mi volal, že u něho v kanceláři na mě dštil jeden rodič oheň a síru.“

„A co notářské tajemství?“ zasmála se opět paní ředitelka.

„Na mě by se milý bratranec vybodl, jenže Forman nadával i na Slávii,“ objasňovala vyzrazení profesionálního tajemství svým bratrancem notářem.

„Aha,“ přikývla paní ředitelka.

„Jo, bratranec je zarytý slávista,“ potvrdila její domněnku paní učitelka.

„A je teda ten podpis pravý?“ zeptala se paní ředitelka.

„Bůh suď,“ pokrčila paní učitelka rameny. „Ale je ověřený u notáře. A co je psáno, to je dáno.“