Antologie Ve jménu spravedlnosti od nakladatelství MOBA je reprezentativní publikace, která představuje jedenáct autorů detektivních povídek. Ráda bych vám ji představila prostřednictvím krátkých recenzí jednotlivých povídek.

Postupně přečtu všechny povídky podle pořadí, v jakém jsou uvedeny v knize, a napíšu o nich. Nebudu je hodnotit hvězdičkami, protože jsem do knihy také napsala jednu povídku a nebylo by to vhodné. Zhodnotím povídky tak, jak je vidím já jako spisovatelka a současně čtenářka.

Z jedenácti povídek antologie je pět situováno do 13. století. 

Vlastimil Vondruška – Vražda řezníka Matyáše (13. století)

Nápad pana Vondrušky promluvit si jako autor se svým literárním hrdinou Oldřichem z Chlumu se mi líbil. Oba pány netřeba čtenářům historických románů představovat, takže takový rozhovor nás zcela určitě zaujal. Vždyť kdy jindy by si mohl autor s panem Oldřichem promluvit než v povídkové antologii? Je to (alespoň si to myslím) povídka vytvořená přímo pro tuto knihu, takže se spisovateli nabízí možnost psát jinak.

Čtenáři jistě očekávali, že hrdinou povídky bude Oldřich z Chlumu, ale pan Vondruška příjemně překvapil tím, že hrdinou povídky je navíc také on sám. Přiznám se, že když jsem dostala nabídku napsat do knihy povídku, tohle mě opravdu nenapadlo. Zajímavá je situace, kdy nemocný autor ležící v horečkách a nemocný hrdina společně řeší případ středověké vraždy.

Pan Vondruška si tady vtipně pohrál s vyšetřováním případů ve středověku a v současnosti. Zdánlivě jednoduché středověké vyšetřovací metody založené na logice si mnohdy nezadají s nákladnými forenzními postupy současnosti. Zevlující měšťané jsou mnohdy výkonnější než kamerový systém. Také konfrontace motivů v obou časových obdobích je zajímavá.

Povídka je napsána krásným spisovným jazykem a nechybějí v ní ani archaismy, historismy a neologismy. Čte se velmi dobře, slova přirozeně plynou a nikde nic nedrhne. Líbilo se mi také prostředí měšťanů, které mám ráda, protože o nich sama píšu. A severní Čechy v době krále Přemysla Otakara II. jsou pro mě díky románům pana Vondrušky dobře zmapovanou oblastí.

Vměstnat na 36 stran detektivku o vyšetřování středověké vraždy a současně nabídnout návod, jak historickou detektivku napsat, je opravdu hodné zkušeného autora. Mám jedinou výhradu (abych jen nechválila), a to, že povídka může na některé čtenáře působit poněkud akademicky.

Ovšem hlavní myšlenku povídky podle mě vystihovalo motto: Amicitia plus est quam ipsa vita. Přátelství je víc než vlastní život. S věrným přítelem se vám mohou dít divy, třeba i to, že vám váš literární hrdina vstoupí do reality.

Věra Mertlíková – Kovářská (13. století)

Kdo oková jankovitého ryzáka? Příběh o tom, jaké dobrodružství lze prožít na cestě ze Střílek k vyhlášenému kováři, který bydlí až za Vizovicemi, nám předkládá paní Věra Mertlíková.

Přestože jsem vesnické dítě a mnohokrát jsem viděla, jak se kovali koně, nedokázala bych to popsat tak poutavým způsobem jako autorka.

Hříběcí hory. Je to ostuda, ale tento půvabný, starý a nově oživený název nedalekých Chřibů jsem opravdu neznala. A přitom Buchlov a Střílky máme skoro za rohem. Na hradě Buchlově jsme s manželem dokonce nocovali v době našich studií. Hrdiny povídky jsou rytíř Boček z Protivína a italský mladík Riccardo. Příběh se odehrává pár let po bitvě na Moravském poli.

Zmínka o tajemné slibce už v anotaci knihy nastartovala mou zvědavost. Zajímalo mě, kdo nebo co to je. Ani tento výraz jsem neznala. Přitom příběhy, které odkazují na pověsti a nejrůznější pověry, mám velmi ráda. Sama z nich při psaní často čerpám.

Autorka představila několik postav a bylo zajímavé sledovat, kdo může být padouch, co se ze všeho vyvrbí a zda hrdinové vyváznou bez újmy.

Povídka má podmanivou mytickou a přírodní poetiku. Les mě vtahoval do děje a přímo jsem si jednotlivé scény představovala. Atmosféru přírody a folklorní motivy považuji za jedny z předností povídky. Zaujala mě neobvyklá kombinace jemnosti při líčení přírody a drsnosti lidských charakterů. Zvířata byla přirozenou součástí příběhu a oceňuji, jak autorka empaticky naznačila, že i zvířata trpí a mnohdy nám to nedokážou sdělit. Toho medvěda mi bylo opravdu líto!

Jediné, s čím jsem měla v textu menší problém, byla kurzíva, která označovala vnitřní monolog hrdinů. Vytrhávala mě z pěkně plynoucího příběhu, protože mi podsouvala dojem, že na mě nemluví postava z příběhu, ale že se jedná o vysvětlující komentář. To ovšem nesnižuje kvalitu povídky. Jen nemusí sedět každému čtenáři.

Líbilo se mi, jak autorka vyzdvihla nadčasovou myšlenku, že strach bývá mocným nástrojem manipulace a že ten, kdo využívá druhé ve svůj prospěch, dříve či později čelí následkům vlastního jednání. Zkrátka staré dobré boží mlýny.

Kovářská mi rozšířila obzory, byla pěkně vystavěná, měla kouzelnou atmosféru a představila tajuplné moravské vršky i samotnou autorku v tom nejlepším světle.

Martin Nesměrák – Kdo daruje život lišce… (13. století)

Povídka se odehrává na nově postaveném hradě Landštejně a v jeho okolí. Představuje nám čistě mužský svět první osádky vznikajícího hradního společenství. Děj podle všeho spadá do 20. let 13. století. Ženské postavy zde chybějí, najdeme pouze neurčitou zmínku o jedné ženě. Zamýšlela jsem se nad tím, proč se tak autor rozhodl.

Někdo by mohl poukázat na jakési autorovo jednostranné upřednostňování mužů (z povídky opravdu čiší maskulinita), ale z tohoto záměru ho vůbec nepodezírám. Logika doby i věci musí vyznít tak, aby byl děj věrohodný. Neříkám, že tehdy na hradě žena být nemohla, ale přece jen měla povídka omezený rozsah a další ženská postava by možná rozbila soudržnost textu.

Hrad Landštejn znám jen z odborné literatury a tuto zajímavou oblast jsem bohužel dosud nenavštívila. Trojmezí starých hranic Čech, Moravy a Rakouska jistě nabízí zajímavé příběhy.

Samotný hrad, jak ho autor vylíčil, mi připadal mohutný, těžký, nehostinný, snad proto, že v příběhu pršelo a byla zima. Hutná atmosféra pocit tíhy ještě prohlubovala. Tato povídka mi z těch tří zatím přečtených připadala nejvíc „historická“. Tempo bylo pomalejší, což umožnilo autorovi důkladněji vykreslit charakter hrdiny Sigiberta. Přes určitou nespokojenost se službou na hradě mu záleželo na vyřešení případu.

Název povídky Kdo daruje život lišce… mě také navnadil, protože jsem si nedokázala představit, jaký příběh se pod ním může skrývat. Konec mi pak ukázal, jak promyšleně autor povídku pojmenoval.

Z vlastní spisovatelské zkušenosti vím, jak obtížné je psát příběh z regionu 1. poloviny 13. století, protože informací je většinou jako šafránu. Proto oceňuji pana Nesměráka za propracovaný a věrohodný příběh. Přestože jsem povídku vnímala jako syrovou, cítila jsem z ní i nadhled a laskavost.

Zkrátka povídka byla vystavěna na pevných základech a připadalo mi, jako by hrad Landštejn k autorovi skrz staletí promlouval. A umět tak přesvědčivě pracovat s geniem loci je vzácná autorská přednost.

Martina Novotná – Had na prsou (13. století)

 Také vás napadlo rčení „hřát si hada na prsou“? Hrdiny povídky jsou Tobiáš z Příhraz a osazenstvo jeho hradu. Na mapě jsem si našla Příhrazy v Českém ráji a předpokládám, že právě jimi se autorka inspirovala. Situuje děj do určitého českého regionu. Příběh není provázán s „velkými“ dějinami Českého království, jedná se o případ z prostředí hypotetického panství, což umožňuje autorce velkou míru svobody ve fabulaci. Při čtení mi občas připadalo, že autorka vypráví pohádku. To umocňovala absence přesnějšího zařazení povídky, ve kterých letech 13. století se odehrává. Určité vodítko mi poskytly oděvy, takže předpokládám, že je situována až ke konci 13. století.  Charaktery jednotlivých hrdinů jsou přímočaré, dobro a zlo jsou jasně vymezeny.  Ani padouch zde není vyloženě záporná postava, ale ke zločinu ho dovedla určitá situace, s níž se nedokázal vyrovnat.

Povídka je nesena částečně akcí, ale také místy, kdy hrdinové analyzují situaci, probírají ji a formulují hypotézy, aby nepoškodili nevinného. Čtenáře nic nebrzdí, protože hlavní postavy jsou představeny jako poctivé, rovné persony, samozřejmě i se svými nectnostmi, a čtenář nepochybuje o jejich úmyslech.  Důraz je zde kladen na zápletku. Povídku jsem vnímala jako pohodové čtení. Chvílemi jsem měla pocit, že i zločin je nějaká mýlka a že konec musí být dobrý jako v pohádce.  Mýlila jsem se. Něco se odpustit opravdu nedá. Celkově je povídka přímočará a pozorný čtenář si všímá jednotlivých náznaků, o co by asi mohlo jít. Nepůsobí komplikovaně, ale dokáže čtenáře udržet v nejistotě. Přestože je povídka dějově také téměř čistě mužskou záležitostí, má zcela jinou atmosféru než povídka pana Nesměráka. Had na prsou je odlehčenější, ale nevnímám z ní takovou míru laskavosti, což mi připadá docela zajímavé pro srovnání, jak zachycuje mužský kolektiv autor a jak autorka.

Povídka se mi líbila, i když k ní mám jednu připomínku. Ta by však prozradila zápletku, a proto si ji nechám pro sebe.

Po přečtení čtyř povídek konstatuji, že každá je naprosto jiného ražení. Vlastimil Vondruška použil vtipnou intelektuální variaci, Věra Mertlíková vystavěla příběh na poutavé tajemné atmosféře, Martin Nesměrák na solidních historických základech z 1. poloviny 13. století, což velmi oceňuji, a Martina Novotná na pro mě téměř pohádkovém stylu vyprávění. Všechny povídky jsou výborné a každá svým způsobem.

Mnozí čtenáři hodnotí knihu podle toho, zda naplní jejich očekávání. Pokud autor nabídne jiný typ vyprávění, než jaký hledali, může to ovlivnit jejich hodnocení.

Texty s historickou tematikou, tedy i povídky, můžeme rozdělit do různých přihrádek. Od hravé historické beletrie, kde jsou dějiny jen kulisou, až po historické příběhy co nejvěrněji se držící faktů a zpodobnění tehdejšího života. Někdo ocení zápletku, jiný solidnost. Někdo má rád, když příběh odsýpá, další raději pomalejší, ale o to propracovanější děj, o kterém může přemýšlet. A myslím, že antologie Ve jménu spravedlnosti, pokud mohu předběžně soudit, nabídne každému čtenáři to jeho.

Moje povídka je v závěru kapitoly 13. století, takže vám i ji stručně představím. Zaujalo mě, že z pěti povídek z 13. století (včetně mé) mají tři v názvu lidová úsloví.

Naďa Horáková – Host do domu, Bůh do domu (13. století)

 
Děj se odehrává v roce 1209 v jihomoravských Kloboukách, které patří soudci brněnské provincie Lvu z Klobouk. Název napovídá, že se bude jednat o návštěvu. A není to návštěva ledajaká  – do Klobouk přijíždí moravská markraběnka Heilwida.

Lev z Klobouk i markraběnka Heilwida jsou historické postavy.