František Niedl - Mrtvý v zamčené komnatě (14. století)

Dnes poprvé zabrousíme do 14. století.

Podíváme se na povídku Františka Niedla Mrtvý v zamčené komnatě. Odehrává se v královském městě Berouně několik let po zrušení templářského řádu. Záhada zamčeného pokoje bývá velmi oblíbeným tématem detektivek, a to jak u autorů, tak u čtenářů. Pan Niedl se nám opět trefil do vkusu, a to i zpracováním povídky. Řemeslně jí nelze nic vytknout. Ostatně spolu s panem Vondruškou patří nejznámějším autorům historických románů u nás.

Na 39 stranách se ocitáme mezi měšťany spravujícími město a sledujeme pátrání johanitského rytíře Geralda de Greenwille, původně templáře, po vrahovi berounského zlatníka. V průběhu děje se dozvídáme o Geraldových životních osudech i o historii zaniklého templářského řádu.

Předpokládám, že postava rytíře de Greenwille je vytvořena záměrně pro tuto povídku, protože si nemohu uvědomit, jestli jsem se s ním setkala v některém z románů. Pokud se pletu, omlouvám se.

Text obsahuje hodně informací o životě měšťanů. Zaujala mě třeba část, kdy rytíř ohledává nebožtíka v kostele. Závěr povídky je překvapivý a ukáže se, že nejen vrah je zavrženíhodný. Trest čeká i ty, kteří jsou ovládáni neřestmi.

Povídka měla spád, příjemně plynula a samozřejmostí je krásná čeština. 14. století mám jako autorka ráda, a myslím, že nejsem sama. Máme o této době hodně načteno z pramenů i z beletrie, a tedy dostatek informací na to, abychom mohli spřádat zajímavé příběhy. A povídka Mrtvý v zamčené komnatě zajímavá opravdu je.

Přidám ještě jednu poznámku.

Na jaře jsem se setkala s panem Niedlem a s několika dalšími spisovateli na Světu knihy v Praze ve stánku nakladatelství MOBA. Podepisovaly jsme s Martinou Novotnou knihy. Za námi byly regály s knihami Františka Niedla.

Jeden pán, kterému Martina právě podepisovala knihu, říkal něco o tom, že na hradech a v kostelech žádné nadpřirozené entity neexistují. Podotkla jsem z legrace něco v tom smyslu, že já osobně bych na hradě tu entitu asi potkala.

Vtom z ničeho nic za mnou spadla z regálu kniha pana Niedla. Na obálce byl znázorněný rytíř, bohužel si již nepamatuji, o který román konkrétně šlo. Zasmáli jsme se, že se někdo opravdu připomíná. Ovšem zatrnulo mi, protože staré lidové moudrosti učí, že si máme dávat pozor na to, co říkáme, a to i z legrace.

Za pár dnů jsem potkala jednu známou esoteričku. Chvilku si mě prohlížela a pak pronesla: „Naďo, nepíšeš teď něco o rytířích? Já tam kolem tebe nějakého vnímám.“

Ať tomu věříme, nebo ne, myslím, že všechno neumíme vysvětlit pouze lidským rozumem. Třeba nad námi opravdu někdo nebo něco bdí a dohlíží na naše chování.

A tím se opět vracím k povídce pana Niedla, v níž si rytíř de Greenwille osobuje právo hodnotit, co je větší hřích.

Richard Dostál – Zkouška růží (14. století)

Nejkratší povídka celé antologie dokládá, že i na menší ploše se dá vystavět kvalitní text.

Richard Dostál rozehrává na jednadvaceti stranách příběh historických postav – Petra z Rožmberka a jeho manželky Violy Těšínské, vdovy po českém králi Václavu III.

Příběh se odehrává v roce 1316, dva měsíce po jejich svatbě. Pro mě je to milé a půvabné vyprávění. Vzhledem k tomu, že spolu manželé neprožili ani celý rok, také poněkud nostalgické. Texty se skutečnými historickými postavami mám moc ráda. Znám je, vím, jak s nimi osud naložil, a zvědavě čekám, jak si s jejich životem autor poradí.

Autor nám představuje zamilovaný manželský pár, před nímž leží jen kratičká společná životní cesta. Ovšem to víme jen my. Hrdinové prožívají jedny z nejkrásnějších chvil svého manželského života. A protože, jak už to bývá, nic není jen růžové, objeví se nepříjemnost. Musí vyřešit záhadnou vraždu. Někdy pomůže i lest, díky níž může být vrah odhalen.

Když jsem povídku četla, před očima mi naskočilo jméno Oldřicha Dudka a jeho úžasných televizních inscenací o historických osobnostech. Myslím, že právě tato povídka je pro takovou televizní inscenaci přímo stvořená.

Opravdu se mi líbila. Její text považuji za jeden z nejpřehlednějších a nejčtivějších z povídek, které jsem v antologii doposud přečetla. Není komplikovaný, plyne klidně jako řeka v horkém létě a cítím z něj nadhled. Zdá se mi, že autor netlačí děj uměle kupředu a vychutnává si každou chvíli, kterou se svými hrdiny stráví. A poskytuje čtenáři dostatek času na zamyšlení.

Samozřejmě mají beletristické texty o všeobecně známých historických osobnostech v určitém smyslu výhodu. Čtenáři tohoto žánru mají hodně načteno a v dějinách se orientují, není proto vždy nutná další podrobná edukace. Povídka Zkouška růží však skvěle zkombinovala historii s detektivní zápletkou, která mi připadala stejně elegantní jako paní Viola.